std::optional::operator-> — přístup ke členu obsažené hodnoty
Operátor `->` zpřístupňuje člen hodnoty uložené v `std::optional`. V C++23 před jeho použitím ověř, že je hodnota skutečně přítomná.
CKTIS / Znalostní báze
Syntaxe, operátory a pojmy programování. Najdi vysvětlení, prohlédni si příklad a pokračuj v učení.
Operátor `->` zpřístupňuje člen hodnoty uložené v `std::optional`. V C++23 před jeho použitím ověř, že je hodnota skutečně přítomná.
`*opt` vrací referenci na uloženou hodnotu. Před dereferencí ověř, že je hodnota přítomná: index `0` je platný výsledek, nikoli chybějící hodnota.
`if (opt)` ověřuje, zda `std::optional` obsahuje hodnotu, nikoli zda je tato hodnota pravdivá. Index `0` i příznak s hodnotou `false` se počítají jako přítomné hodnoty.
Vyber paměťový zdroj pro vektor PMR a zjisti, kdy stejný zdroj dostanou jeho prvky a jak se v tomto ohledu liší obyčejný vektor.
Zjisti, zda sdílený stav zastavení přijal požadavek, aby šlo práci ukončit na bezpečném místě. Výsledek `true` neznamená, že vlákno už skončilo.
`std::string::empty` zjišťuje, zda má řetězec nulovou délku. Při spojování argumentů neříká, zda už byla první pozice zpracována.
Najdi index znaku nebo podřetězce a porovnej jej s `std::string::npos`, než ho použiješ jako index nebo než text zkopíruješ či změníš.
Výsledek `std::string::find` porovnávejte s `std::string::npos`. Jako počet znaků v `substr` nebo `erase` tatáž konstanta znamená „až do konce“, nikoli počáteční pozici.
Pomocí `back()` lze přečíst nebo změnit poslední prvek neprázdného vektoru. Zjisti, kdy výsledek přestává platit a proč vyjmutí prvku z haldy vyžaduje dva samostatné kroky.
`begin()` vrací počáteční iterátor vektoru. Kvalifikátor `const` určuje použité přetížení a `end()` označuje pozici, kterou nelze dereferencovat.
`std::vector::clear` zničí všechny prvky a nastaví velikost vektoru na nulu, ale jeho kapacitu zachová pro další vkládání.
Získej ukazatel na prvky vektoru, předej ho spolu s počtem prvků a rozpoznej, kdy ukazatel přestává platit.
Vytvoří z předaných argumentů jeden prvek na konci vektoru. Zjistíte, co funkce vrací a kdy přidání prvku zneplatní dosavadní reference.
Pomocí `v.empty()` v konstantním čase zjistíš, zda vektor neobsahuje žádné prvky. Rezervovaná kapacita výsledek neovlivňuje.
`std::vector::end` vrací pozici za posledním prvkem, nikoli samotný poslední prvek. Tato pozice do rozsahu nepatří a slouží také k rozpoznání neúspěšného hledání.
`front()` zpřístupňuje první prvek vektoru v konstantním čase. Pokud může být vektor prázdný, nejprve to ověř pomocí `empty()`.
Vložte hodnotu, více kopií, inicializační seznam nebo rozsah iterátorů před zvolenou pozici. Použijte vrácený iterátor a zjistěte, které původní iterátory zůstávají platné.
`pop_back()` odstraní poslední prvek neprázdného vektoru, ale jeho hodnotu nevrací. Pokud vektor ukládá haldu, `std::pop_heap` prvky přeuspořádá a teprve `pop_back()` sníží jejich počet.
Přidejte jeden prvek zkopírováním nebo z r-hodnoty. Zjistěte, kdy realokace zneplatní ukazatele a proč starý iterátor `end()` přestane platit i bez realokace.
`reserve(n)` zajistí místo celkem alespoň pro `n` prvků, ale žádné nevytvoří. Použij tuto metodu před sérií přidávání na konec, pokud znáš konečný počet prvků nebo rozumnou horní mez.
`size()` vrací aktuální počet prvků v konstantním čase. Platné indexy určuje tento počet, nikoli kapacita zjištěná pomocí `capacity()`.
Vyměňte obsah a kapacitu dvou vektorů v konstantním čase. Ověřte kompatibilitu alokátorů a zjistěte, které iterátory zůstávají po výměně platné.
Porovnejte uložení po záznamech a po položkách s ohledem na způsob přístupu k datům, lokalitu v mezipaměti a náklady na převod mezi oběma uspořádáními.
Pro objekt vytvořený pomocí `new T` použij `delete`, pro pole vytvořené pomocí `new T[n]` použij `delete[]`. Tyto výrazy řídí dobu života objektů, zatímco odpovídající funkce s `[]` i bez nich spravují paměť.